19.12., to se mi ještě nestalo

20. prosince 2009 v 13:48 | Safo |  Běžný
Dneska se stala věc, která u mě doposud neměla obdoby.


Kromě toho, že dělám něco do školy, se stalo ještě i něco jinýho. Ale pěkně popořádku.

Dělám úkoly do matiky, teda spíš je opisuju ze spolužákovýho sešitu. Měl bych teda ještě udělat 2 nějaký referáty do češtiny o povinné četbě, ale už teď je evidentní, že to nestihnu.

Takže jsem šel ještě ven, trochu se odreagovat a nadejchat se čerstvýho vzduchu, v neposlední řadě se i "vyléčit". Asi před 2 lety jsem totiž zjistil, že když su nemocnej, tak stačí se projít venku, prostě si udělat procházku tak na hodinu a půl, klidně i víc, a pak je to v poho. Doma to potom stačí zapít čajem, a je skoro po nemoci. Doporučuju.

Takže jsem se hezky oblíknul, ovázal si krk šátkem, a vyrazil ven. Začal jsem to tradičním výstupem na kopeček a potom jsem sešel po té nové trati do lesa. Dostal jsem se ven z lesa a šel podél něj. Jak jsem si tak šel, zahlídl jsem v lese 3 srnky. Sice už o mě věděli, ale moje "socha", znehybnění se, je asi tak zmátlo, že se na mě vykašlali a pásli se dál. Začali se rozcházet. Jedna, menší srnka, šla kousek vlevo. Mezitím si začali ty zbývající dvě srnky navzájem okusovat nohy. Bylo to zvláštní a nikdy dřív jsem si toho nevšiml, třeba někdy vykoumám, proč to dělají. Srnky se hýbaly a já se hýbal taky, abych na ně neztratil výhled, ale zapomněl jsem na tu malou srnku a ta mě úplně přechcala. Ona o mě totiž pořád věděla a když jí můj pohyb byl hodně podezřelej, tak utekla a ostatní samozřejmě s ní.

Potom jsem viděl několik porůznu roztroušených srnek, ale nějak jsem to neřešil. Cestou jsem fotil a fotky jsou na konci článku.

Ale teď ta hlavní věc. Na poli přede mnou se objevilo stádečko asi 12 srnek. Docela velkej počet. Zkoušel jsem se k nim přiblížit, ale nechtělo se mi lehat na zem, takže mě brzo zpozorovali. Čekal jsem, že se rozutečou a bude po srandě, ale místo toho, zase sklopily hlavy a pásly se dál. Nejdřív jsem k nim šel opatrně, ale potom už jsem opatrnosti moc nedbal. A co dělaly, ty srnky, to mě úplně vyvedlo z míry! Nedělali totiž nic, ignorovali mě a jen se pásly. Šel jsem k nim, blíž a blíž, až jsem se k nim dostal asi na 10 metrů. Nedovedete si představit, jakej to pro mě byl pocit. Srnky tvořily skoro půlkruh a já byl uprostřed, prostě jsem si chodil mezi srnkama, jindy tam plachejma a optrnejma zvířatama. Vůbec jsem nechápal! Pochopitelně, že jsem něco vyfotil, ale už bylo šero, takže nic moc vidět není. Potom, jsem se pochopitelně zkusil ještě přiblížit, ale to už poznali, že jsem překročil bezpečnou vzdálenost a začali se vzdalovat. Nejdřív pomalu a nenápadně, potom rychleji, až utekli. A já jsem tam jen tak stál a koukal za nima, pořád stejně nevěřícně, jako na začátku. Po chvilce mi došlo, že už jsou pryč a pocítil jsem, že mám vlastně úplně promrzlý nohy a necítím prsty.

Doma jsem pochopitelně rozmrazoval své končetiny a pořád nechápal, co se to vlastně stalo. Možná jsou na lidi zvyklý, možná jsem na nepůsobil nijak nebezpečně, možná to bylo něco úplně jiného.

Foceno mobilem, mizerná kvalita, větší vzdálenosti. No už to na to focení chce trochu jinej aparát.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 einsam einsam | Web | 20. prosince 2009 v 21:33 | Reagovat

Paráda :) Já mám oblíbenou jednu srnu , kterou vždycky poznám podle obřídla . Když mě vidí , tak jde ke mně blíž , kouká se mi do očí a začne opět žrát . Když něco udělám , co jí vyleká , tak poskočí , koukne na mě a zase žere :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama