29.1.2010 aneb Kulhavice z Brna + Air Alert

30. ledna 2010 v 20:18 | Safo |  Parkour

Tak nejdřív se budu trochu věnovat návštěvnosti. Zdá se mi, že se trochu zvedla, a včera se dokonce nezvedla jen o trochu, ale o hodně. Nevím, jestli si mě někdo dal do odkazů nebo ode mě čerpal a zveřejnil mě jako zdroj, ale každopádně mě to těší. 20 jedinečných návštěv a 146 navštívenách stránek je na moje poměry docela vysoký číslo. Takže děkuji.

No a teď už k tomu tréninku.


Budík zazvonil v 6:00 a já se tomu docela divil, necelých šest hodin spánku se mi nezdálo zrovna moc. Ale věděl jsem, co mě čeká, takže jsem vstal. Lehká snídaně, poslední přípravy, nasoukání se do mé "cibule" (viz. předchozí článek) a hurá na autobus.

První překvapení mě čekalo už před barákem. Venku bylo 10 centimetrů něčeho bílýho, na co celou zimu nadáváme. Pochopitelně jsem nadával taky, ale později už jsem to bral jen jako zkoušku, jako překážku, kterou musím překonat. Doufal jsem, že i přes nepřízeň počasí pojede autobus a stihnu vlak. Za půl hodiny jsem už seděl ve vlaku směr Brno. Zatím jediný, co nevyšlo, byla moje paměť. Nechal jsem doma MPtrojku i se sluchátkama, takže jsem se celou cestu nudil. Ve vlaku bylo navíc plno lidí, a to já moc nemusím, mám radši klid a celej vagón pro sebe.

Sraz byl v Brně na ulici Sportovní v 9:30, na stejnojmenné zastávce autobusu číslo 67. Pro jistotu jsem tam byl už o 10 minut dřív. Za chvíli už jsme byli 4, nikdo nechyběl, a trénink mohl začít. Nejdřív jsme se rozehřáli a aktivovali svaly. Pokračovali jsme rozběháním a už v tu chvíli bylo jasné, že to nebude lehkej trénink. Běhali jsme na docela malým plácku, ale běh to byl docela intenzivní. Po několika kolečkách klusu jsme zvedli ruce a běželi několik koleček s rukama nataženýma nad hlavu. Když jsme už konečně spustili ruce dolů, přišly sprinty. To nám krásně rozproudilo krev a byli jsme připraveni na posilování. Mimochodem, trénovala s námi holka, bude o ní řeč později.

Tenhle trénink byl orientován na posílení (odrovnání) nohou, takže jsme dělali Air Alert, konkrétně jeho pátý týden. Air Alert je cvičení pro posílení nohou a zlepšení odrazu (do výšky, do dálky). Toto cvičení podstupují například basketbalisté z NBA. Je rozdělené do patnácti týdnů a v každém týdnu se zvyšuje počet opakování jednotlivých cviků.

Už si nepamatuju všechny cviky a už vůbec ne jejich pořadí, ale pokusím se vzpomenout si na všechny. Nejdřív jsme dělali dřepy s výskokem (co nejvýš). Kolena nesmí jít pod úhel 90 stupňů a je dobré dělat je na špičkách. Dělali jsme jich 3x30. Potom jsme na blízké zídce dělali takový výskoky. Jedna noha je na zemi a druhá na té zídce (vysoká asi po kolena). Nohou na zídce jsme se odráželi a nohy střídali. Veškerá námaha by měla být na té noze, která je zrovna na zídce. Dělali jsme 3x20 opakování. Pak byla chvilku pauza a následovali výskoky na špičkách. Pochopitelně co nejvýš a nekrčit při tom nohy, prostě se odrážet a dopadat jenom na špičky. Dělali jsme 3x25 opakování a při poslední sérii už jsem docela nemohl. Bez přestávky jsme navázali poskoky na špičkách. Rychle poskakovat na špičkách, nekrčit kolena. Tady nebylo účelem co nejvýš, ale co nejrychleji. Opakování bylo 3x200 (číslo vysoký, ale je to lehčí než se zdá). U posílení lýtek jsme zůstali i nadále, dělali jsme výpony. Zvedali jsme se na špičce jedné a druhé nohy. Opakování bylo myslím 3x40 na každou nohu (40 na jednu a potom 40 na druhou). Dál jsme se bavili zajímavou věcí. Dřepli jsme si (kolena v 90 stupních) a poskakovali jsme ve dřepu na špičkách. Muselo to vypadat zajímavě, bylo 3x20 opakování. To už bylo myslím všechno, tedy co se Air Alertu týká.
O zeď jsme dělali medvěda (imaginární židli). Zády se opřete o zeď (vypadá to, jako byste seděli na židli) a snažíte se vydržet co nejdýl. Myslím, že jsme vydrželi něco přes minutu (možná víc), ale díky bolesti a pálení svalů na nohách jsem nevnímal čas.

Teď přišlo to největší peklo, který jsem kdy poznal. Ani můj hypnotický stav na táboře při běhu 8km nebyl tak silný. Dělali jsme totiž cvičení na výdrž, na výdrž rukou. Dobrejch 15 minut jsme měli ruce napnutý střídavě před sebou nebo nad hlavou. Když jsme je měli před sebou, nejdřív jsme je jen drželi vodorovně, potom jsme začali hmitat, ruce jsme měli dlaněmi nahoru nebo dolů a různě jsme to kombinovali. Když jsme měli ruce nad hlavou, drželi jsme je napnutý (nečekaně), dávali jsme střídaně jednu a druhou ruka za hlavu a opět je zvedali nahoru a dělali jsme spoustu kombinací. Bylo to opravdu dlouhých 15 minut a byl jsem to já, kdo odpadl jako první. Opět jsem zvedal ruce, ale ony opět po chvíli spadly a takhle jsem to dělal několikrát, až jsem ty ruce nebyl schopen zvednout, prostě visely dolů jakoby odumřely.
A tady je čas pro pár slovo té holce (Kristýně). Držela ruce pořád zvednutý, pořád. Myslím, že by to vydržela i půl hodiny. Kluci už nemohli, ale drželi, byl to souboj a nikdo nechtěl být poražen. Nakonec všichni spustili roce dolů s velkou úlevou. Kristýna dělá box, myslím, že na sobě docela tvrdě pracuje a je třeba si přiznat, že všechny zúčastněné v tom držení rukou převálcovala.

Už by mohl být konec, že? Ale ne. Zatím uběhlo něco přes hodinu od začátku tréninku, takže se ještě rozhodně nekončí. Začali jsme posilovat ruce. Dělali jsme kliky, jejich různé variace a ještě pár cviků, které ani nebudu popisovat, ty si jen domyslete.

To už bylo půl dvanácté, což znamenalo, že nás brzy opustí jeden člen. Trochu jsme se protáhli a zkontrolovali, jestli nám neupadla nějaká ruka nebo noha. Po zjištění, že jediné, co nám chybí je energie, začali jsme zkoušet techniky přes zábradlí. Trénovali jsme různé přeskoky a moc jsme se u toho bavili. Pro mě bylo veselé zjištění, že jsem ještě schopen běhu, což jsem ani neočekával. Kromě různých vaultů (přeskoků) jsem si zkusil hodit přes zábradlí a pár parakotoulů a byl jsem spokojen. Ještě na závěr protáhnout zkrácené a vyčerpané svalstvo a trénink mohl skončit.

Z tréninku odcházím s mnoha pocity. Nepoznal jsem pořádnou dřinu, ale přesto jsem zedřenej jak kůň. Nepřemýšlel jsem u toho, ale přesto mám pocit, že su o něco chytřejší. Takovejhle trénink mám jednou za dlouhou dobu, ale doufám, že letos budou takový tréninky častějc.

Druhej den ráno proběhla akce s názvem Vstávání z postele a hned po ní následovala další: Pokus o chůzi. Naštěstí obě akce vyšly, takže jsem ještě stále chodící, přesněji pajdající. Můj styl chůze bych nazval chůzí kačera: nohy od sebe, krátký kroky a kolíbat se ze strany na stranu. Musím na sobě zapracovat, toto by se mi nemělo stávat často, nic tak hroznýho jsme přece nedělali.
A taky jsem druhej den potkal na druhý straně Brna Honzu, se kterým jsem trénoval. Ani jeden jsme nevěděli, jestli vidíme toho, koho si myslíme, že vidíme, ale zřejmě jsme si to oba mysleli dobře. To mě překvapilo a potěšilo.

Možná (spíš určitě) mám v článku přeházený písmenka nebo nějakou tu chybku, ale snad se to dalo přečíst.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Prostě já :) Prostě já :) | Web | 31. ledna 2010 v 19:15 | Reagovat

:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama