První rok

13. ledna 2010 v 17:58 | Safo |  Parkour
Ne, blog ještě nemá rok, má teprve pár měsíců. Ale parkour trénuju už rok. Trénuju od začátku roku 2009.


Původně jsem chtěl tenhle článek nazvat První rok tréninku, ale nakonec ne, ikdyž by to bylo možná zajímavější. V mém případě se totiž mému počínání vlastně ani nedá říkat trénink. Ale tak to měl asi každý, kdo s parkourem začínal. Tedy pokud tím tréninkem myslíme tu fyzickou a technickou část, tu jsem poměrně zanedbával.

Ale, jak už jsem psal, tak to měl skoro každý. První rok jsem se seznamoval. Seznamoval jsem se s parkourem, lidmi, ale především, sám se sebou. Myslím si, že po psychické stránce jsem neudělal krok, ale přímo skok. Avšak i to je ještě málo, cítím, že jsem teprve na úplném začátku cesty, která nemá konec. Zvláštní pocit. Čím dál víc si začínám uvědomovat takovou bezvýznamnost a drobnost naší existence.

Třeba dneska v chemii. Tak jsem se zamyslel a dostal jsem se do velmi zvláštního stavu. Nevnímal jsem okolí, byl jsem úplně mimo. Začalo to myšlenkou, že všechno okolo nás jsou jenom "ubohý" mikroskopický částice. Všechno okolo nás je jenom dutá hmota. (Když bysme 600 000x zvětšili atom, dostaneme jádro velikosti špendlíkové hlavičky, potom 600 metrů bude prázdno a pak elektron velikosti tenisáku.) Uvědomil jsem si při tom bezvýznamnost lidského snažení. Všichni se ženou za penězi, vysokými funkcemi a podobnými zbytečnostmi. Byl to velmi zvláštní pocit a nebýt parkouru, fóra na parkour.cz a dalších s tím spojených věcí, nikdy bych si to neuvědomil. Ale o tom snad příště.

Popisoval jsem tu svoje jednotlivé "tréninky", jejich průběh a dojmy z nich. Teď to ale bude shrnutí celého roku. Už jsem psal, že šlo spíš o rozvoj duševní části, ale ani ta fyzická se zas tak moc neflákala. Cítím větší sílu, poznal jsem nefalšovanou radost z pohybu, a především, radost z úspěch, z pokroku.

Na začátku jsem udělal 20 kliků a byl jsem kaput. Včera jsem dal za půl hodiny 100 kliků a potom jsem to doplnil o dalších 50.
Na začátku minulého roku jsem žasnul nad spoustou cviků a "triků", které se mi zdály úžasné. O to úžasnější to je, když už některé z nich zvládám.
Poznal jsem pár nových lidí, příjemných a rozumných. Poznal tréninkové metody a spoustu dalších věcí, na které si možná vzpomenu během psaní článku.

Zjistil jsem, že není pohyb jako pohyb. Je pohyb nejistý, nepřesný, nezdravý. Ale je pohyb precizní, ladný, přesný, přirozený..... Pokud se člověk chce umět hýbat, musí hodně máknout.
Denně děláme pohyby, které nás stojí zbytečně příliš moc energie, přitom pro jejich správné a jisté provedení je potřeba minimum energie.

Ale teď už konečně ke shrnutí uplynulého roku. "Trénovat" jsem začal na začátku roku 2009, tedy v zimě, sněhu, mrazu. Pro začátky ne příliš vhodné období. Začal jsem zkoušet různé techniky podle tutoriálů na parkour.cz a jútúb. Něco se mi povedlo, něco ne a něco jsem vůbec nezvládl. Začal jsem pilovat to, co mi šlo, trénovat to, co mi nešlo a makat proto, abych zvládl i to, co mi před tím nedokázal. Zdálo se mi, že trénovat v zimě není moc dobrej nápad, ale jak se zlepšilo počasí, bylo to znát.

Po roztání sněhu a zaznamenání kladných hodnot na teploměru jsem pocítil pokrok. To, co jsem se naučil na sněhu a ledě, mi na suchu šlo doslova po másle. To byl úspěch a motivace do dalšího tréninku. Naštěstí přišlo zranění (4. dubna 2009) a já byl přes měsíc mimo z tréninku. Asi si říkáte, proč naštěstí? Snad bohužel, ne? Ne! Myslím to vážně. Pokud se někde v parkouru nabírají zkušenosti, jsou to právě ty nehody, které se vám stanou. Ráno, ještě před vyučováním jsem si rozbil nohu. Doktor konstatoval těžké podvrtnutí kotníku (tak nateklou nohu prý ještě neviděl), týden dlaha, tři týdny sádra a potom ortéza. Prvních 14 dní jsem si objednal knížku od Dana Millmana, Cesta pokojného bojovníka. Knížka, která mě přivedla k přemýšlení. Dalších 14 dní už jsem chodil do školy, ale, to není důležitý.
Hned jak mi sundali sádru, nasadil jsem ortézu a začal rozcvičovat. Doktor sice říkal "odpočívat, ještě to není úplně v pořádku", ale já jsem s rozumem rozcvičoval a posiloval ochablou nohu. (Měl jsem hodně pošramocený vazy v kotníku, ale dřív než skončily prázdniny jsem byl na 99% OK. (Spolužák měl podvrtnutou nohu začátkem prázdnin a ještě teď nosí ortézu a nevystavuje se žádné fyzické zátěži. Možná bych to neměl říkat, ale myslím si, že to přehání a tak trochu simuluje.)

Takže jsem byl necelý tři měsíce mimo a šetřil se. V té době už jsem začal občas trénovat s novými lidmi z okolních měst (no, městeček). Získal nové zkušenosti a opět na sobě začal trochu pracovat. Teď je správná chvíle pro poděkování několika lidem: Tomáš "7onyga", Jáchym a Domča. DĚKUJU.

Podzim, škola. To už je období těch "lepších tréninků". Začal jsem trénovat na nových místech (Velké Opatovice, Jevíčko), ale hlavně jsem často trénoval se 7onygou. Člověk se zkušenostmi od Ravena a celorepublikových meetingů. Naučil mě hodně věcí a ještě mě toho má hodně co učit. Je to jedno z užitečnějších období v roce 2009 (ikdyž všechna byla hodně užitečná a přínosná).

Zima, to byla doba tréninků v tělocvičně viz. Parkour. Tělocvična už ale skončila. Zrušil jsem ji, protože tam nikdo nechodil, i přes to, že mi hodně lidí říkalo, že chodit budou. Byli jsme tam maximálně 4 a jednou jsem tam byl dokonce sám.

No a program na tento rok? Neplánuju moc dopředu, ale výhledově bych na sobě chtěl víc makat, být na sebe tvrdší. Dál bych se chtěl zúčastnit nějakýho republikovýho tréninku, abych zjistil co a jak, poznal lidi a nabral spoustu zkušeností pro další zpracování.


Ještě k té větě o atomu. Možná je to složitější na pochopení. Když máme krabici a řekneme, že je prázdná, není to pravda. V té krabici je totiž vzduch, molekuly, atomy. Ale co je v tom atomu mezi jádrem a tím elektronem? Tam je nic, je tam prázdno. Už tam není žádný atom, je tam prázdno. Proto říkám "dutá hmota". Teď už je snad jasno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 simthy simthy | Web | 14. ledna 2010 v 14:01 | Reagovat

jj všechno se dá rozložit na atomy atd. takže vlastně člověk je naprostý nic jenom velký množství atomů
všichni se za něčím ženou všichni chtěj v životě "něco" dokázat podle mě je lepší si ten život prostě užít :-D
nebo taky můžeš bej velkej pesimista a z tohohle všeho vyvodit to, že lidská existence je tak nicotná že vlastně nemá ani smyls a rovnou to tu "zabalit"

2 ×°Co-Co°×(ty víš) ×°Co-Co°×(ty víš) | Web | 14. ledna 2010 v 20:16 | Reagovat

je vidět,že ti ten parkour hodně dal :-) a to je dobře :-) a co se týče těch atomů,to první jsem lehce pobrala,ale to druhý jsem četla 3x a pořád mi to dochází asi tak z poloviny :-D dej mi čas :-D

3 ×°Co-Co°×(ty víš) ×°Co-Co°×(ty víš) | Web | 15. ledna 2010 v 15:45 | Reagovat

už vím...teď jsem si to přečetla znovu...a prostě...asi to chápu,ale mě nejde do hlavy,jak můžeš napsat,co je  mezi jádrem a protonem,když proton je vlastně v tom jádře? :-D proto mi to nedávalo smysl,ale to s tou krabicí a tak chápu :-)

4 Safo Safo | Web | 15. ledna 2010 v 18:50 | Reagovat

aha, chybka se vloudila. v posledním odstavci nejni žádnej proton, ale elektron :-D

5 ×°Co-Co°×(ty víš) ×°Co-Co°×(ty víš) | Web | 15. ledna 2010 v 20:00 | Reagovat

Anoo...teď je to dokonalé :-)  :D

6 Prostě já :) Prostě já :) | Web | 18. ledna 2010 v 16:07 | Reagovat

Gratuluju ! :D

7 Prostě já :) Prostě já :) | Web | 18. ledna 2010 v 16:08 | Reagovat

Domča ? Co tam za boha proboha dělám ? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama